Pište si videohry do životopisu

Hráči her neboli pařani jsou často považovaní za exoty, kteří sedí ve sklepě u blikajících obrazovek, mají panický strach z lidského kontaktu, a nikdy si nenajdou holku, protože se bojí vycházet na slunce. K pravdě to má ale nesmírně daleko. Jednou hrám spíš poděkujete, než naopak.

Pokud nejste úplně tím typem, který ráno vstane, zapne to a pokračuje tak dlouho, dokud mu nezačnou krvácet oči, pravděpodobně vás hry obohatí. Předpokládají totiž ovládnutí značné části ekosystému počítačů, na kterém, se zdravou špetkou přehánění, stojí svět. Neustále vás nutí ke zdokonalování a řešení různých problémů, které za vás nevyřeší nikdo jiný. A je zajímavá šance, že se díky nim už v dětství dostanete k poměrně sofistikovaným projektům, které si jednou napíšete do životopisu.

Nadprůměrná znalost hardwaru a softwaru

davejte-si-hry-do-zivotopisu-love

Představa, že do počítače strčíte médium a hrajete, je naivní. K tomu, abyste si něco rozumně zahráli, potřebujete dobře znát svůj systém (HW i SW) a umět s ním pracovat na úrovni, která dalece přesahuje běžnou kancelářskou práci.

Pokud navíc jako dítě nemáte rodiče, kteří jsou ochotní do vašeho počítače pravidelně investovat velké sumy peněz (což nemáte), budete se muset naučit optimalizovat výkon. Ze začátku budete tweakovat ovladače na hardware a hrát si s nastavením grafiky, časem možná přejdete k přetaktování a pokusům s BIOSem.

Během krátké doby si vybudujete znalostní bázi, díky které bude poměrně snadné naučit se s novým softwarem nebo zařízením. A až budete po škole hledat práci, přijde vám trapné do CV vyplňovat „znalost práce se sadou Office“, protože je to zaprvé samozřejmost, a zadruhé tuto větu lidé často zaměňují za „umím uložit dokument“.

Přirozená schopnost učit se nové věci

Oproti časté představě, že hry jsou jen o střílení nebo stavění domečků, je realita naštěstí mnohem složitější. Herní vývojáři si nemohou dovolit tlačit na trh pořád to samé dokolečka, a snaží se přicházet s novými principy hratelnosti. Cokoli budete hrát, vždy se budete muset naučit něco nového, ať už je to ovládání hry nebo celý herní systém.

Některé hry, nejčastěji strategie, jsou tak komplexní a detailní, že se je budete učit týdny. Pokud si chcete zahrát Victorii 2, grand strategii zasazenou do let 1836-1936, musíte zvládnout udržovat složitou diplomacii s desítkami národů kolem sebe, správně nastavit obchodní politiku a ovládnout detailní tržní systém, který je napojený na celosvětovou nabídku a poptávku s fungující inflací. K tomu všemu musíte sledovat domácí politiku a pracovat s náladami občanů, aby vás nesmetla vlna revolucí. Války a management bitev jsou zde to nejjednodušší.

Když pak za vámi přijde šéf, že se máte něco naučit, nebudete z toho na nervy, protože vám to přijde normální.

Zvyk hledat řešení

davejte-si-hry-do-zivotopisu-achievement

Každý máme tu kolegyni, které zkolaboval ovladač na grafickou kartu a co hodinu na ní vyskakuje chybová hláška. A tak jí prostě odklikne a jede v rozlišení 640 * 480 px s 256 barvami, protože pracovat na tom nějak jde, a když se z toho nekouří a nesmrdí to, tak se snad nic neděje.

Tohle u hráče neuvidíte. Chce mít ve hře co nejlepší výsledky a potřebuje mít systém absolutně odladěný. A počítač teenagera, který nemá peníze a tak stahuje warez, je jedna velká challenge. Tito lidé před problémy neustupují! Pokud se s nějakým setkají, přijdou s prosíkem o pomoc až ve chvíli, když přestane fungovat UTFG. Stejnou strategii si přenáší i do offline světa.

Můžete začít na zelené louce

davejte-si-hry-do-zivotopisu-cpl

Hrát online hry není jen o hraní. Pokud už máte svoji partu, se kterou hrajete proti ostatním, je potřeba se nějak organizovat. Brzy budete potřebovat web. Kdo napíše kód? Kdo udělá grafiku? Kde získáme doménu a hosting? Jak se mají nastavit dedikované servery? Většina hráčů to umí vyřešit v patnácti.

Hrát chtějí a chtějí být dobří, takže si střihnou a jeden se začne učit HTML a druhý s Photoshopem. Odtud je už jen krok k založení občanského sdružení a prvním logům sponzorů na týmových tričkách.  Internet je plný studijního materiálu zadarmo a realizace malých online projektů je velmi levná, protože kolem sebe máte nadšence, kteří jsou ochotní se učit (čímž odpadnou náklady za práci).

Většina naší party z dětství, kterou dnes tvoří programátoři, webdesignéři, grafici, analytici, a vesměs lidé, kteří se pyšní tím, že dělají práci, která je baví, začínala přesně takhle.

To, co zde popisuji, samozřejmě neplatí apriori. Hraje v tom roli mnoho vlivů. Hardware je dnes levnější, software vychytanější a s organizací se ve hrách počítá. Vše je jednodušší a blbuvzdornější. Věřím ale tomu, že hraní má člověku co dát. Naše generace udělala první krok v tom, že už se za hry nestydí. Ta příští se jimi možná bude chlubit.